Hvězdné trio BETWEEN THE BURIED AND ME, THE DILLINGER ESCAPE PLAN, MESHUGGAH slibovalo jeden z nejzajímavějších koncertních zážitků v tomto pololetí. Není se tedy co divit, že Roxy bylo zaplněno až po okraj (i když úplně vyprodáno nebylo) a celý klub více než cokoliv jiného připomínal saunu, kde pot tekl proudem. Tuto drobnou nesnázi však všichni zúčastnění rádi překousli – vždyť podobná sestava se u nás nevidí každý den.

Celý tři a půlhodinový, avšak poměrně rychle uteknuvší, maratón zahájili BETWEEN THE BURIED AND ME, kteří – pokud se nepletu – přijeli do tuzemska vůbec poprvé. Shodou okolností se však kvůli neutěšené dopravní situaci nepodařilo ani jednomu z pisatelů tohoto reportu shlédnout celý jejich set, čehož je pochopitelně možno litovat. Ty dvě nebo tři skladby, které jsem měl možnost stihnout totiž působily nadmíru sympaticky a přestože tvorbu BTBAM nijak extrémně naposlouchanou nemám, nebylo těžké odhadnout, o čem že to jejich muzika vlastně je – o nadprůměrných (občas až ekvilibristických) instrumentálních výkonech, o propracovaných skladbách a o (v pozitivním slova smyslu) bláznivé kombinaci metalcoru, mathcoru a hardcoru s jinými „cory“ či „metaly“. Jakkoliv byly na místě lehké obavy z živé prezentace tvorby BETWEEN THE BURIED AND ME, kapela je prakticky ihned zametla pod koberec, což publikum – přestože přišlo zejména na následující dvě seskupení – nadšeně kvitovalo. Až na mírně haprující zvuk (zejména v těch melodičtějších pasážích, jež BTBAM celkem rádi využívají) vše proběhlo takřka stoprocentně a mix „matematických“ částí s progresivními prvky přinesl své ovoce – publikum bylo dostatečně rozjeto a řádně naladěno na hlavní hvězdy večera z Morris Plains, resp. Umeå…

Deadmann

Původně jsem byl přesvědčen, že po hvězdách psychopaticko-chaotického HC/metalu, kteří vždy vymetou pódium s úpěnlivou pečlivostí a z lidí vymačkají poslední zbytky energie, by již neměl nikdo vystupovat. Tak trochu jsem nezáviděl imperátorům rytmických nepravidelností ze severu jejich roli, kdy po takovém hurikánu, jakým jsou THE DILLINGER ESCAPE PLAN, nastoupí se svoji poměrně statickou show. Banda v popředí s šlachovitým Puciatem na sebe nenechala dlouho čekat. Po krátkém intermezu na pódium klušou všichni instrumentalisté, aby set odpálili skladbou „Nong Eye Gong“ z poslední fošny „Ire Works“. Pódium v Roxy s první skladbou zažívá explozi energie, která se tlačí do vznikajícího kotle. Druhým válem je hitová klipovka „Milk Lizard“ ze stejného alba. Kytaristé lezou na odposlechy i na připravené vyvýšené bedny, Ben dostává své pověsti neřízené střely, skáče po zdech, po aparátech, zkrátka po všem co je v dosahu jako šimpanz v říji. Od posledního alba nás odlepuje božská „43% Burnt“ a to už neodolávám a prodírám si cestu do zpoceného šíleného kotle.

Z blízka si všímám výrazů jednotlivých hráčů, který se přeci jen trochu liší od poslední zastávky kapely u nás. Ačkoliv všichni lítají po Roxy jako splašení, z jejich tváří se dá vyčíst rutina a únava a já se ani nedivím. Stačí se podívat, kolik toho kapela nahrála za poslední půlrok. Oproti koncertu v Rock Café je i kotel trochu méně bouřlivý a ani kapela se nepouští do přímého kontaktu s lidmi (a to včetně ramenatého Grega) zůstává v relativním bezpečí stage. Na minulém vystoupení se tato svalnatá hrana nechávala co chvíli unášet nad hlavami fans. Celkem chápu, že jakékoliv zranění by bylo velmi nepříjemným ukončením tour. I tak ale THE DILLINGER ESCAPE PLAN odvádí stoprocentní výkon a jejich neopakovatelné nasazení přidělává práci jejich technikovi, který každou chvíli opravuje/ladí nástroje nebo řeší urvané struny. O největší pohybové výkony se stará jako vždy Ben Weinman. K jeho klasickému točení kytarou nad hlavou přidává ještě lezení na vysoko položené PAčko klubu, šplhá i na Laimův basový aparát, válí se po zemi, skáče z jakéhokoliv místa scény. V playlistu se nachází důkladná přehlídka ze všech období kapely, což kvituji s velkým povděkem. I přes lepší zvuk, lepší osvětlení, větší scénu však u mě vítězí březnový koncert v Rock Café, ze kterého mám mnohem silnější pocity. Velkým překvapením a zklamáním je fakt, že po setu nikdo nevyžaduje přídavek.

Nastěhované mrazničky naplněné výživnými hlavami Line 6 již jednoznačně signalizují, co bude následovat. Při hrábnutí do osmistrunnek, které rozrezonují klub Roxy masivním nelidsky podladěným kytarovým masivem nastupuje arytmické impérium na stage a rozehřívá vlasovými písty stylotvorný motor, jehož značka se již dávno stala kultem. Uprostřed zarostlých seveřanů dlí s jednou nohou opřenou na odposlechu holohlavec Kidman a pohupuje trupem do polyrytmů, zatímco všichni kytaristé mávají na do mrtě zaplněnou Roxy svými hřívami v opačném rytmu. K mému nadšení je významným artiklem jejich dnešního show poslední deska „Obzen“, která kapele dodává nejen nový vítr do plachet, ale i trochu dynamičtější spád skladeb.

Švédský těžkotonážní math metalový neurodecimátor se může v Roxy pochlubit zabijáckým zvukem, což je oproti jejich poslednímu vystoupení v ČR vítaným plusem. Masivní riffy, které tu a tam prořezávají kytarové neurózy Fredrika Thordendala sice nemají tak bouřlivou pódiovou prezentaci jako mnohem písničkovější a stravitelnější THE DILLINGER ESCAPE PLAN, avšak ke sluchové paralýze posluchačstva to bohatě stačí. Navíc charismatickému Kidamnovi stačí roztáhnout ruce jako by plachtil vzduchem nad davem, hodit do hlediště pohled supa hledajícího oběť a má většinu svých fanoušků v hrsti. Krom skladeb z „ObZenu“ zazněly i nejprovařenější kusy masa z „Destroy Erase Improve“ i z ostatních alb. Nemohu opět neporovnat s téměř rok starým koncertem v Rock Café, kdy oproti THE DILLINGER ESCAPE PLAN vychází MUSHUGGAH nyní vítězně a to hlavně díky zvuku a playlistu, který prošel dřevorubeckým zásahem a většina těžkotonážních pomalých uspávaček byla osekána. Na konci, ostatně jako vždy, MESHUGGAH prostě po „Future Breed Machine“ již nepřidávají – navíc tu je nekompromisní policejní hodina, samozřejmě…

Celkově velmi vydařený večer a příjemné zjištění, že fanoušci kvalitního metalu u nás dokáží zaplnit opravdu velký prostor, i když se obě hlavní star prohnaly naší zemí relativně před nedávnem…

RIP